epizody

8. srpna 2010 v 13:22 | Miranda |  Internát
1. řada
  • Epizoda 1: Monstra Nelechtaj
  • Epizoda 2: Všichni mají nějaké tajemství
  • Epizoda 3: Oči, které nevidí
  • Epizoda 4: Zpráva v lahvi
  • Epizoda 5: Mrtvý v jezeře
  • Epizoda 6: Noc Svaté Izabely
2. řada
  • Epizoda 1: O čem sní ryby?
  • Epizoda 2: Po stopách světlušek
  • Epizoda 3: Prsten
  • Epizoda 4: Hrací skříňka
  • Epizoda 5: V abecedním pořadí
  • Epizoda 6: Vidět znamená uvěřit
  • Epizoda 7: Můj přítel obluda
  • Epizoda 8: Severní pól
3. řada
  • Episode 1: Sova
  • Episode 2: 8 milimetrů
  • Episode 3: Cínový vojáček
  • Episode 4: Na dně moře
  • Episode 5: Život je sen
  • Episode 6: Nejhorší vězení světa
  • Episode 7: Duch bezhlavé učitelky
  • Episode 8: Pět mstitelů
  • Episode 9: Noc ohňů
4. řada
  • Episode 1: Kletba
  • Episode 2: Pokladnice
  • Episode 3: Nejlepší utajit
  • Episode 4: Varování
  • Episode 5: Exorcismus
  • Episode 6: Vepsáno ve hvězdách
  • Episode 7: Skvělý voják
  • Episode 8: Klíč
  • Episode 9: Unicorn
  • Episode 10: Bod v moři
  • Episode 11: Noc dvou Měsíců
5. řada
  • Episode 1: Notebook Doktora Wulfa
  • Episode 2: Ztráta paměti
  • Episode 3: Strašák
  • Episode 4: Mrtvá nevěsta
  • Episode 5: Slib
  • Episode 6: Upír
  • Episode 7: Král na Palubě
  • Episode 8: Paula v říši divů
  • Episode 9: Poslední den
6. řada
  • Episode 1: Monstera přicházejí za tmy
  • Episode 2: Koláčky budoucnosti
  • Episode 3: Vlkodlak
  • Episode 4: Zrada
  • Episode 5: Bál Vinných
  • Episode 6: Paula a vlk
  • Episode 7: Legenda o Evě
  • Episode 8: Ledová princezna
  • Episode 9: Mimozemšťan
  • Episode 10: Pokoj čislo 13
  • Episode 11: Kouzelník
  • Episode 12: Aljaška
  • Episode 13: Za světlem
7. řada
  • Episode 1: Protokol
  • Episode 2: Hrozba
  • Episode 3: Záhadný muž
  • Episode 4: Poklad
  • Episode 5: Střed Země
  • Episode 6: Tři okvětní lístky
  • Episode 7: Carolinina vražda
  • Episode 8: Poslední přání
Přidat komentář
 

úvod

8. srpna 2010 v 13:04 | Miranda |  Internát
Internát je španělské drama, thiller zaměřující se na studenty fiktivní internátní školy v lesích, kde teenagery jejich rodiče posílají studovat. Internát je postaven v lese daleko od civilizace. 
Internátní škola se stává domovem studenta, který musí dospět, aby mohl chránit svou mladší sestru, mladá matka se při hledání svého synka zaplete do milostného trojúhelníku, skupina teenagerů se rozhodne, že odhalí skrytá školní tajemství, charismatický učitel chce změnit svět v lepší místo pro život, přísná vychovatelka skrývá pod zdánlivě tvrdou slupkou laskavé srdce.

seriál má 7 sérií

Každá řada má 6 až 13 dílů

délka: 90 min

žánr: drama, horror
Přidat komentář

část poslední

5. srpna 2010 v 21:46 | Miranda |  Příběh "Valenta"

Nepřítel nebo přítel?


Asi v půl deváté ráno přijde Kubovi SMS. Stav se ve dvě hodiny na hřišti, budu čekat na lavičce.
Dočetl a běžel rovnou za Honzou.
"Honzo, už mi napsal kde se chce sejít."
"Tak jo,
dělej to co po tobě bude chtít. Já se zatím pokusím zjistit kde jí vězní."
"Tak jsem tady co po mě chceš."
"Jen takovou nepodstatnou věc."
"Jakou?"
"Ty a tvůj brácha nebudete hrát příští utkání."
"To je všechno?"
"Zdá se ti to málo?"
"Slibuji, že se toho zápasu neúčastníme a kde je Bára."
"Tu ti vrátím až po zápase. Moje podmínky už znáš tak je dodrž a nic se jí nestane řekl a odešel."

K Honzovi, který má právě rozložený plánek školy na stole, přijde Daniel.
"Co tu pohledáváš?" Vyjede na něj Honza.
"Uklidni se přicházím v míru, chci ti pomoct."
"Odkdy ty mě pomáháš?"
"Od té doby co Matěj se zbláznil po touze stát se Rafařem. Úplně zešílel, včera se nám chlubil, že unesl Kubovu holku a tím pádem vás přinutí nehrát to příští fotbalové utkání."
"A jak nám chceš tedy pomoct?"
"Vím, kde jí drží."
"Kde říkej?"
"U mě na pokoji. Nabídnul jsem se jako jediný. Nikdo s to nechce mít na svědomí."
"A není to zase nějaká léčka?"
"Nevím jak ti to mám dosvědčit, ale musíme společně zastavit Matěje. Než někomu ublíží nebo dokonce zabije."
"Vypadá to, že mluvíš pravdu. Takže já zavolám bráchovi a půjdeme k tobě."
"Kubo, okamžitě přijď do společenské místnosti." A zavěsí.
Do pěti minut tam přiběhne udýchaný Kuba. "Co se stalo? A co tu dělá on?" Přitom ukáže prstem na Dana.
"Daniel je na naší straně a na nic se nevyptávej. Jdeme pro Báru."
"Už víš kde je?"
"Dan to ví."
"Je u mě v pokoji."
"Stejně bych ti nejradši nevěřil, ale co mi jiného zbývá."
"Vejděte," pobídne je Dan.
Kuba pořád ještě bez důvěry otevírá dveře u pokoje, které mu ukázal Daniel.
"Báro," vykřikne radostí. Rozeběhne se k ní, ale něco ho praští do hlavy a svalí se na zem.
V pokoji se najednou objeví Matěj. "Já věděl, že ti nemám věřit," řekl Matěj a podíval se na Dana.
"Co blázníš Matěji, tohle už není sranda," ozve se Daniel.
"My to nikdy nebrali vážně, ale ty to bereš až moc."
"Říkal jsi abych něco vymyslel, že mě potom vezmete zpátky do party."
"To jsem nemyslel doopravdy."
"Ale já se snažil, já jenom chtěl být tvým kamarádem. Po tváři se mu začali kutálet slzy veliké jako kuličky hrachu. Zklamal jsi mě, všichni jste měl podvedli, nikdo to semnou nemyslel vážně, nenávidím vás." Chytí Kubu, který se pomalu začíná probírat, a jde s ním k oknu.
"Co to děláš," křičí na Matěje Honza a chce se dostat ke Kubovi.
"Ještě krok a vyhodím ho z okna." Honza se podívá a vidí jak Matěj stojí na parapetu a v ruce drží Kubu za límec u košile.
"Matěji je i jiné řešení," začne na něj mluvit Honza.
"Jo a jaký?"
"Jejich spousta pojď dolů z toho parapetu a já ti je povím."
"Lžeš, vždycky jsi mi lhal a já myslel, že jsme byli kamarádi."
"Já byl tvůj kamarád."
"Ale už nejsi."
"Protože jsi mě zradil."
"Ale já nechtěl. Naštval jsi mě a ani jsi se neomluvil."
"No tak Matěji vzdej to," řekl najednou Daniel.
"Nevzdám to takovou radosti neudělám."
Podívá se dolů z okna a najednou skočí i s Kubou.
"To ne," zakřičí Honza a běží k oknu. Zachytí v poslední chvíli Kubu a snaží se ho vytáhnout. Je moc těžký a ruce má zpocené, takže se mu pomalu vyklouzává z rukou. Zahlídne jak Matěj dopadnul na zem a polknul na sucho.
"Vydrž brácha."
"Nepouštěj mě."
V tu chvíli se tam objeví Daniel, vykloní se z okna a pomáhá Honzovi vytáhnout bráchu zpátky.
"Už jsem se viděl rozplácnutý na zemi vedle Matěje." Zvedne se z podlahy a běží k Báře. Rozváže jí ruce a políbí ji. Jsi v pořádku, utře jí uslzený oči kapesníkem, který měl v kapse od kalhot.
"Už jsem myslela, že jsi mrtvý."
"Jsem živý," obejme jí tak silně, že jí skoro rozmačkal. "Už bude dobře".
"Teď to, ale musíme někomu říci."
"Máš pravdu Honzo a já vám to dosvědčím," přikývne Daniel.

Policie všechno sepsala, mrtvolu odvezla, mnoho lidí bylo z toho ještě v šoku, ale byli rádi, že už je to za nimi.

KONEC

Přidat komentář

část 6

5. srpna 2010 v 21:46 | Miranda |  Příběh "Valenta"

Seznamovací ples

"Tak co už spolu chodíte?" Ptá se nedočkavě Honza.
"Nebuď zvědavý."
"No ták Kubo řekni mi to, prosím."
"Tak dobře, dneska to je přesně týden co s ní chodím."
"Páni, když já si vzpomenu na náš první týden se Sárou. To jsme byli ještě malí, ale nelituji toho."
"Bráško užívej si dokud můžeš."
"Takže na dnešní ples jdeš s ní?"
"Jasně tak můžeme jít společně jestli vám to nebude vadit."
"Určitě ne. Ale raději se jí zeptá. Dokonce mi už ani nevadí, že musí mít na sobě ten ohavný oblek."
"To se máš, já bych tam raději šel v džínách."
"Tamhle jde Bára tak já mizím čau večer. Ahoj Báro."

"Kuba Báru něžně obejme a začne se s ní líbat."
"Chyběla jsem ti?"
"Ani nevíš jak moc."
"Přišla jsem ti oznámit, že dneska mě uvidíš už jenom večer na plese."
"Jak to, kam jdeš?"
"No jsou dvě hodiny a ples začíná v osm."
"No a?" Ptá se nechápavě Kuba.
"Jaký no a? Mám už jen šest hodin a musím stihnout líčení, účes a oblíkání zdá se ti toho málo?"
"Jo takhle. Ty chceš aby si se mi líbila? To nemusíš, můžeš tam jít klidně takhle. Moc ti to sluší."
"Tak já jdu Sára na mě už určitě čeká."
Vyběhne schody a je pryč.
"Taky ti utekla?" Ptá se pobaveně Kuba Honzy, který právě přišel.
"Normálně mě vyhodila z pokoje a zabouchla dveře."
"Vypadáte, že budeme muset počkat něž nám dovolí jít k nim."
"To nemám cenu, pojď si ještě jednou, zahrát určitě tam nebudeme sami."
"To je skvělý nápad."
"Podívej už se stmívá, nepůjdeme se obléci?"
"Budeme si muset pospíšit, protože už je půl osmé, nějak jsme zapomněli hlídat čas."

Před vchodem do místnosti s tanečním parketem čekají nedočkavý Honza s Kubou.
"Už je vidíš?" Zeptá se Kuba.
"Ne, ještě ne."
"Sakra, kde jsou takovou dobu."
"Támhle jsou, Honza prstem ukáže na schody."
"Páni, vám to, ale sluší."
"Díky."
"Smím prosit," napřáhnou ruce k děvčatům.
"Ó gentlemani," usmějí se dívky.
Na plese už jsou všichni ostatní a bezvadně se baví a užívají si.
Ke konci plesu jsou skoro všichni opilí. I Matěj to dost přehnal. Přiběhne k Báře a začne jí obtěžovat. Kuba jí okamžitě začne bránit.
"Matěji, vypal odtud a Báru nech na pokoji."
Je snad tvoje, ale žádný podpis nevidím, takže je pro všechny tím pádem i pro mě. A snaží se jí odtáhnout někam pryč.
"Matěji počkej." Ozve se Kuba.
Matěj se otočí a Kuba mu dá pěstí. "Tohle je moje holka najdi si svojí."
"Co to děláš? Jenom jsme si chtěli zatancovat."
"Najdi si jinou, tahle už je zadaná."
Kuba chytí Baru za ruku a jdou si sednout k Honzovi a Sáře.
"Já jsem ti říkal, že si na něj musíš dávat pozor," řekl mu okamžitě Honza.
"Po tomhle výstupu čekej odvetu, takže teď si dávej větší pozor kam chodíte. Nikde nesmíte být sami dva. Rozumíš brácha, tohle není sranda."
"Já vím," odpoví sklesle Kuba.


V pasti

Kuba se pořád rozhlíží na všechny strany, protože má pocit jakoby ho někdo sledoval. Zamyslí se, co blázníš nikdo tu přece není. Přijde k němu zezadu Honza a dotkne se jeho ramene. Kuba instinktivně chytí jeho ruku a přehodí ho přes rameno na zem.
"Co to vyvádíš brácha? Jsi v pořádku? To jsem jenom já Honza."
"Promiň, vyděsil jsi mě," omlouvá se mu Kuba.
"Ani jsem dlouho neviděl Matěje ty, jo?"
"Právě že ne, tak čekám kde se z nenadání objeví."
"Už to bude dobrý měsíc myslíš, že chodí za školu kvůli tomu plesu?"
"A přemýšlí o pomstě? Jo myslím."
"Kde je vůbec Bára?"
"Nemám ponětí. Musím být chvilku sám nebo se z toho zblázním. Co když jí něco udělá kvůli mně. Nikdy si to neodpustím neměl jsem jí do toho zatahovat, teď ne. Když zanedlouho je další významný turnaj."
"To zvládneme neboj mi je ochráníme před ním, to ti slibuji," utěšuje ho Honza.
"Už je pozdě měli bychom jít spát."

Sára s Bárou se právě vracely přes školní zahradu na kolej, když je zastaví svalnatá ruka. Mladíkovi není vidět do obličeje, protože stojí ve stínu.
"Kam jdete takhle v noci a samy?"
Ten hlas je mi povědomí, uvědomí si v duchu Sára, ale nepozná čí je.
"Sáro, ty mě nepoznáváš?" Pomalu na něj začnou dopadat paprsky měsíčního svitu.
"Proboha, to je Matěj," vykřikne. Rychle uchopí Bářinu ruku a snaží se běžet co nejrychleji umí ke chlapeckým kolejím.
"Myslíte si, že mi utečete, ach jak jste naivní, a rozeběhne se za nimi."
"Sáro, přidej už nás dohání," křičí na ní Bára.
Schovaly se ve stínu starého mohutného stromu, který tam stál mnohem dříve než akademie.
Uvidí jak kolem nich probíhá Matěj, ale nevšimne se jich.
"Uf," oddychnou si společně. "To bylo o chlup."
"Myslíš, že se vrátí?" zeptá se udýchaně Bára.
Matěj ještě nikdy nic nevzdal bude nás hledat dokud nás nenajde. Musíme se dostat ke klukům tam budeme v bezpečí. Máš mobil, zeptá se Sára tiše Báry. Já si ho omylem nechala u Honzy."
"Měl by tu někde být. Prohledá celý batoh, ale mobil nikde. Sakra kde muže být. A, tady je. To snad, ne."
"Co se stalo?"
"Je vybitý. Co budeme dělat?"
"Tady zůstat nemůžeme."
"Jestliže vyběhneme uvidí nás."
"Ale když tu zůstaneme najde nás taky."
"Jsme v pasti a kluci nám nepomůžou," začne naříkat Bára.
Sára vykoukne ze stínu.
"Vidíš ho?"
"Ne nevidím."
"Á, tady jste. Říkal jsem vám, že mi neutečete."
Sára si stoupne před Báru zvedne uschlou větev a začne s ním šermovat před Matějem. "Co od nás chceš?"
"Jen takovou maličkost."
Odhodí Sáru na stranu a chytí Báru pod krkem.
Sára se zvedne ze země a snaží se doběhnout pro pomoc.
"To bych ti neradil," ukáže jí lesklé ostří nože, které směřovalo Bářinýmu krku. "Pojď ke mně blíž nebo jí zabiju."
Sára se s nechutí přiblíží od několik metrů k němu.
"Takže já si vezmu tuhle blondýnu sebou a ty vyřídíš Valentovím, ať nic neříkají učitelům nebo komukoliv jinýmu a že se s nimi," zapřemýšlí "nebo raději jen s Kubou sejdu někde o samotě, že se mu ještě ozvu."
"O co ti jde Matěji?"
"To není tvoje starost jen to hezky vyřiď a kdyby ti náhodou nevěřili což pochybuji, tak tady máš důkaz." Pustí Báru na zem a nožem jí uřízne malý pramínek světlých vlasů. Až nebudeme vidět, tak můžeš odejít, ale dřív ne, rozumíš?"
"Jo, odpoví s odporem."
Jakmile nejsou dohledu, rozeběhne se ke chlapecké koleji. Slzy jí stékají po její strachem bledé tváři. Běží jak nejrychleji dokáže. Školní zahrady jsou velmi rozsáhlé, takže už jí pomalu docházejí síly. Ale vzpomene si na Báru a tím si dodává energii k běhu. Naneštěstí mají oba chlapci ložnice až úplně nahoře, takže musí vyběhnout tři poschodí. Konečně stojí před jejich pokojem. Vtrhne dovnitř a snaží se probudit nejdříve Kubu a pak až Honzu. Kuba se otočí a spí dál, ale Honza se okamžitě vzbudí.
"Co se ti stalo?" Řekl a ustaraně se na ní podíval.
"On má Báru," dostane jenom sebe.
"Kdo?"
"Matěj. Šli jsme …"
Honza jí zarazí a snaží se probudit Kubu.
Chytí ho za ramena a cloumá s ním, tak dlouho dokud se pořádně nevzbudí.
"Co je? Hoří snad?"
"Ne, ale Matěj má Báru."
"Cože?"
Oblékni se. A ty Sáro počkej na nás ve společenský místnosti tam nám všechno povíš, ano?"
"Hm," přikývne a odejde.
Asi do pěti minut seděli všichni u stolu a Sára jim popisovala co se všechno stalo.

"Nejdříve musíme najít Báru a pak si to s ním vyřídím osobně," řekl rozzuřeně Kuba.
"Neboj najdeme jí společně," ozve se Honza.
"Ještě mi dal tohle," Sára z kapsy vyndá malý pramínek Bářiných vlasů.
Kuba okamžitě zpozorněl a vzal jsi ho do ruky. "Přísahám, jestli jí ublíží, zabiju ho," zakřičí Kuba.
Sáro, to bude dobrý nechceš si jít lehnout? Dneska toho bylo na tebe moc."
"Nechci. Neodvážila bych se zahmouřit oka."
"Ale musíš se trošku vyspat. Tak víš co? My jsme na pokoji sami, tak dneska budeš spát u nás, nikdo by se to dovědět neměl."
"Díky, u vás si budu připadat v bezpečí."
"A zítra vymyslíme plán jak dostat Báru zpátky. Neměl by jí ublížit když zatím nedostal to co chce."
"Máš pravdu zítra budeme chytřejší až se sejdu s Matějem a ten mi řekne co vlastně po mě chce."
Zvednou se ze židlí a jdou ke schodišti. Najednou Sára omdlí, ale Honza jí včas zachytí. "Je dost vyčerpaná," řekl a vzal jí do náruče. Vyšel s ní všechny schody, položil jí na svojí postel, přikryl jí starou prošívanou dekou a přilehl si k ní.
Mezitím Matěj odnese Báru do malé místnůstky na akademii. Hodil ji na postel a svázal jí ruce do předu. Když se nad ní nakláněl všimla si, že má u bundy v náprsní kapse mobil.
"Hele mohl bys mi přes ramena hodit tvojí bundu je tu docela chladno, prosím."
"Ale proč ne, vždyť ty nemáš trpět, sundá si bundu a přehodí jí přes její záda."
"Dík," usměje se na ně Bára.
Zítra ti přinesu něco k snědku, opětoval úsměv a odešel.
Bára už se chystala napsat zprávu Kubovi, ale klika u dveří do místnosti se pohnula. Rychle dala mobil zpátky do kapsy a dělala, že spí. "To už je ráno?" Zeptala se rozespale.
"Není jenom jsem si tu něco zapomněl," zašátrá v kapse od své bundy a vytáhne mobil.
"Aha," řekla Bára otočí se na posteli a dál dělá, že spí. Když Matěj podruhé odejde prohlídne si místnost znova a důkladněji. Pozná, že je u někoho v pokoji, nejspíš u Rafařů, který jsou s ním spolčený. "Tak z toho se jen tak nedostanu," řekla si pro sebe.
Přidat komentář

část 4

5. srpna 2010 v 21:45 | Miranda |  Příběh "Valenta"

On je zrádce?

Uplynuly dva měsíce, a pořád byla v bezvědomí. Honza byl jako tělo bez duše. Fotbal hrál jako začátečník. Školní prospěch se mu z horšil o dva stupně a chtělo se mu umřít. Kdykoli bylo možné být se Sárou seděl u ním a držel jí za ruku.
"Honzo?" Zavolá na něj Kuba.
"Můžeš mi věnovat chvilku pozornosti?"
"Můžu, co chceš?" Řekl skleslým hlasem.
"Půjdeš se projít se mnou na hřiště?"
"Hm, tak jo." Položil Sářinu ruku na postel a políbil jí na čelo.
Na hřišti si sedli na lavičku a sledovali utkání začátečníků.
"Honzo, takhle to dál nejde. Musíš zase začít žít. Když se budeš trápit tak Sáře moc nepomůžeš."
"Ale já nemám proč žít."
"Ty víš kdo jí to udělal? Tebe to ani trochu nezajímá?"
"To víš, že mě to zajímá, jediný co vím, že to byli Rafaři, ale kdo konkrétně netuším."
"Tak se na to soustřeď a třeba na něco přijdeš. Chodit tu jako tělo bez duše to není dobrý začátek. Vždyť svojí neschopností necháváš vyhrávat Rafaře to ti to nedošlo?"
"Možná by bylo lepší znovu přestat hrát."
"To nemůžeš udělat o tom jim jde celou dobu teď to nesmíš vzdát. Když se vzchopíš začneš se dobře učit, hrát skvěle fotbal, přijdeš na toho kdo jí to udělal, tím jí pomůžeš probudit se přemýšlej o tom trošku."
"Máš pravdu, takovou radost jim neudělám." Zvedne se Honza a zakřičí. "JÁ SE VÁS NEBOJÍM A PŘÍJDU NA TO ZA KAŽDOU CENU." Až se z toho prváci zastavili na hřišti.
"Musím jít za Sárou a říct jí to všechno."
"To je dobrý nápad."
Uplynul týden od rozhovoru Kuby a Honzy. Sára se pořád neprobudila. Ale Honza byl zase stejný jako dříve. Ve škole se mu dařilo skvěle, byl zpět jedním z nejlepších hráčů v historii.
"Vidím, že už jsi se vrátil zpátky." Podívá se na něj Kuba.
"Už ti to můžu říci, nebyl jsem si jistý kdy bude nejvhodnější příležitost."
Co říct? Zírá na něj nechápavě Honza.
"Než se Sára dostala do bezvědomí mluvila semnou o Matějovi, protože neměla možnosti ti to říci osobně."
"O čem jste mluvili?" Naléhal na něj.
"Sára jednou v noci si všimla, že Matěj je na školním pozemku, jelikož už bylo dávno po večerce. Tak se vydala za ním. Ten jí zavedl až na kolej Rafařů. Nevěděla o čem se bavili, ale poznala, že mluvil s vůdce, neboli Danielem. Když se ho zeptala co tu dělá nevěděl co má odpovědět a raději se rychle vypařil. Od té doby za tebou chodil jako pejsek na vodítku. Proto to řekla mě."
"Myslíš, že je Mates spolčený s Rafaři a on se zbavil Sáry, protože něco tušila?"
"Myslím, že ano, ale je to jen moje domněnka."
"Co budeme dělat?" Zeptal se Honza.
"Pořád si budeš hrát na dobrého kamaráda, ale nesmíš mu vykládat důležitý informace. Potom bude Rafařům na obtíž."

Je 24. prosince 1:23 minut a Honza sedí na židli a hlavu má opřenou o Sářinou
postel.
"Honzo, Honzo kdesi?" Někdo ho volá.
Honza se probudí zvedne hlavu a spatří jak se na něj dívá Sára.
"Konečně jsi se probudila." Zvedne se ze židle, obejme jí a romanticky políbí.
"Co se stalo, co tady dělám?"
"Ty si nic nepamatuješ?"
"Ne. Jak dlouho jsem spala."
"Nevím to přesně, něco přes dva měsíce."
"Cože? Co se mi vlastně stalo?"
"Prý jsi šla s Matějem sledovat Rafaře a oni vás chytili a vyhodili z okna, jelikož na tebe spadl Matěj dostala si se do bezvědomí. Ty si vážně z té noci nic nepamatuješ?"
"Ne, kdo je vlastně Matěj a Rafaři?"
"To bude dočasná ztráta paměti." Ozval se doktor za Honzovými zády.
"Pane doktore, vzpomenu si někdy nebo to je natrvalo."
"Nějaký blok vám brání si vzpomenou, ale je jen otázkou času než zmizí."
"Jaký blok?" Ptá se nechápavě Sára.
"Z nějakého důvodu se bojíte vzpomenou na to co se vám stalo."
"Netrapte se s tím slečno teď musíte hlavně odpočívat. Pane musím vás poprosit, aby jste odešel."
"Rozumím. Ráno se zvonu stavím, ano?" Řekl Honza a odešel.
Šel rovnou na pokoj kde spal Kuba a probudil ho přestože byly teprve necelé tři hodiny ráno.
"Co blázníš brácha?" Ozve se Kuba.
"Sára se konečně probudila."
"Cože? Počkej ve společenské místnosti já se obléknu a přijdu za tebou."
"Takže, co ti řekla, ví kdo jí shodil? Byl to Matěj? No tak povídej?"
"Máme problém Sára přitom nárazu ztratila paměť a než se jí vrátí bude chvíli trvat."
"Jsem si stoprocentně jistý, že to byl on," řekl Kuba.
"To já taky."
"Ale co s tím uděláme, Matěj se sám nepřizná," ptá se Kuba.
"Myslíš? Můžeme to zkusit. Zítra jdi ven s Matějem tam kde budete sami a pak mi pošleš SMS kde jste. Promluvíme si s ním tváří v tvář a uvidíme jestli se přizná," řekl Honza.
Hned druhý den si Kuba domluví schůzku s Matějem. Matěj nemá nic proti schůzce a tak jí přijme.
Po škole se sejdou na odlehlém místě kde je nikdo nebude rušit.¨
"Tak proč semnou chceš mluvit?" Zeptá se Matěj.
"Matěji, řekni mi pravdu, že nemáš nic společného s útokem na Sáru. Že ne? Že to není pravda jen výplod mojí fantazie?" Řekl Kuba.
Matěj se podívá Kubovi přímo do očí a řekne. "Co si to o mě myslíš? Já bych jí přece nikdy neublížil," brání se Matěj.
Přiřítí se Honza, chytí Matěje pod krkem, začne s ním cloumat ze strany na stranu. "Nelži, já vím, že lžeš. Tak se přiznej, že jsi to byl ty."
"A co když jo. Co mi uděláš vyhodíš mě z okna jako já Sáru."
"Právě jsi se přiznal a já chci slyšet celou pravdu tak mluv. Proč jsi mě zradil? Proč?"
"Opravdu to chceš vědět?"
"Nic jiného mě nezajímá."
"Už od první chvíle, když jsem tě viděl jsem tě nenáviděl. Jsi frajer, který si myslí, že je někdo, ale nejsi. Protože jsi naprostá nula. Sára tě milovala, ale ty jsi jí ignoroval, myslel jsi jen na fotbal. Ale já jí miloval a pořád miluji. Když mě odmítla dával jsem to zavinu tobě. Chtěl jsem se vám nějak pomstít. Pak mi Rafaři omylem zaslali SMS, tak jsem se stal jejich špehem a mohl vykonat svoji dlouho připravovanou pomstu. Ten útok na Jakuba jsem také vymyslel já. Vždycky sis myslel, že nic nedokážu."
"To není pravda, já ti věřil," skočí mu do řeči Honza.
"A Sáry jsem se musel zbavit, protože to všechno slyšela."
"Jsi blázen měl jsem tě tehdy nechal umřít, když sis podřezal žíly. Byla hloupost odnést tě na ošetřovnu."
"Ale když už všechno víš, můžu ti s klidem oznámit, že nastupuji do týmu Rafařů."
"Cože?" Řekli Honza i Kuba zároveň.
"Už mě můžeš pustit, když víš všechno."
Honza odhodí Matěje na zem a zakřičí na něj.
"Já ti tolik věřil, myslel jsem, že jsme kamarádi a ty mi na oplátku dostaneš holku do bezvědomí, zmrzačíš mi bráchu a vysměješ se mi do obličeje. Čekej odvetu tohle si jen tak nenechám líbit, zrádče."
"Takže celou dobu to byl on kdo donášel Rafařům? To bych do něj nikdy neřekl, že klesne tak hodně," řekl nevěřícně Honza.

Když Matěj byl dost daleko od bratrů zavolal Rafařům. Dane musím se s tebou okamžitě sejít jsem u hřiště. A zavěsil.
Do deseti minut tam Dan přispěchal jako na koni. Co se děje? Vyptává se Matěje.
Prasklo to, už o mě vědí.
Kdo učitelé?
Ne, Valentovi, ale ti jim to neřeknou chtějí to vyřešit jenom mezi námi.
To je tvůj problém vyřeš si to sám my v tom s tebou nejedeme. Zklamal jsi mě, zbavuji tě hodnosti špeha, pokud najdeš rozumné řešení budu uvažovat o tvém návratu, řekl a odešel.
Já se polepším, udělám si seznam věcí, které musím splňovat aby mě znovu přijali do týmu, řekl si v duchu Matěj.
Zaprvé musím zhubnout, zlepšit kondici abych mohl hrát fotbal, za druhé vymyslet léčku, na kterou Honza do smrti nezapomene. I když vlastně to byl Jakub, který navedl Honzu, že já jsem zrádce. Když ublížím Kubovi ublížím také Honzovi. Dvě mouchy jednou ranou. Libuje si.   


Tomova mladší sestra

Honza s Kubou se právě procházeli po dlouhém únavné dni na pozemcích akademie.
"Páni konečně je pátek," raduje se Kuba.
Zbystří pohled směrem k lavičce kde sedí osamocená dívka s blond vlasy a v rukou drží učebnice angličtiny pro druhý ročník.
Kuba šťouchne Honzu loktem do boku. "Honzo, vidíš támhle tu holku s blond vlasy?"
"Jo, vidím a co?"
"Znáš jí?"
"Jasně ty, ne? Vždyť je to mladší sestra Tomáše."
"A jak se jmenuje nevíš?"
"Náhodou vím. Nedávno jsme se o ní bavili s Tomem. Prý sem na akademii moc nezapadla."
"Jak se tedy jmenuje?"
"Bára, proč to chceš vědět?"
"Ale jen tak. Hele já dneska nepůjdu na oběd nemám hlad tak běž sám, jo?"
"Jak myslíš, ale dneska bude kuře kari o to chceš přijít."
"Možná si to ještě rozmyslím, tak už běž."
"Tak zatím, uvidíme se zítra na tréninku."
Když Honza odejde Kuba proběhne kolem Báry a nenápadně do ní strčí, aby jí upadly učebnice na zem.
"Promiň, to sem nechtěl." Omlouvá se Kuba.
"To nic měla jsem dávat větší pozor."
"Já jsem Kuba a ty?"
"Bára."
"Ahoj Báro, rád tě poznávám. Jak vidím chodíš do 2. ročníku, ale ještě jsem tě tu neviděl."
"To bude tím, že moc nevycházím ze třídy."
"A proč? Tady je přece hezky celý rok."
"Nemám proč jsem chodit."
A kvůli mně budeš chodit?
"Když budu vědět, že tu budeš tak určitě."
"Co spolužáci proč nejsi s nimi?"
"Nebaví se semnou."
"Aha tak to nechápu, jak se nemůžou bavit s tak pěknou a milou holkou."
"Dík, asi jsi jediný kdo si toho všimnul."
"Půjdeš na oběd nebo už jsi tam byla?"
"Ne ještě ne, ale půjdu tam za chvilku."
"A mohl bych jí s tebou jestli ti to nebude vadit?"
"Ty by si vážně semnou šel?"
"Jasně, tak můžeme vyrazit ať nám také něco zbude."
Stoupnul si, chytil Báru za ruku a šli směrem k jídelně.
"Když nemáš kamarády ze třídy, tak ti představím moje přátelé."

Honza se Sárou si právě přinesli oběd na stůl, zatímco k nim přišli Kuba s Bárou.
"Nazdárek hrdličky, dovolte abych vám přestavil Báru."
"Ahoj Báro já jsem Honza starší brácha Kuby a tohle je Sára." Ujme se slova.
"Báro přisedni si k nám Kuba ti zatím přinese oběd, že Kubo."
"Jistě, už jdu pro něj."
Po obědě zůstanou sedět u stolu a ještě si povídají.
"Vidím Sáro, že už jsi zase ve formě."
"Máš pravdu dokonce si už na všechno pamatuji, ale Honza mi trošku pomáhal."
"Co se ti vlastně stalo?" Zeptá se udiveně Bára.
"To bude na dlouho, ale pokusím se ti to zkrátit."
"Takže začalo to někdy v prvním ročníku kdy se jeden student Matěj pokusil o sebevraždu. Honza mu v tom zabránil a stali se z nich přátelé. Od té doby se skvělým hráčům z týmu Vojtků stávali různé úrazy, Honzovi i Kubovi také. Jednou v noci jsem sledovala Matěje a slyšela všechno o tom jaký je to zrádce. Protože mě, ale našli Matěj mě vyhodil z okna. Když spatřil, že se snažím utéci, skočil na mě a já tak ztratila paměť. Než si to stalo stačila jsem moje podezření říci Kubovi. Ten to pak řekl Honzovi a nakonec se Matěj přiznal."
"To je hrozný a kdo je vlastně ten Matěj?"
"Když se otočíš tak u támhle toho stolu sedí osamělý kluk to je Matěj." Řekl jí Honza.
"Nevypadá na zrádce."
"Také jsme si to mysleli." Odpoví Kuba.
"Tak já asi už půjdu je moc pozdě tak zatím."
"Ahoj." Odpoví Honza i Sára.
"Počkej." zavolá na ní Kuba. "Doprovodím tě na kolej přece nepůjdeš takovou dálku sama a po tmě."
"Neboj tady se mi nemůže nic stát."
"Víš, jestli se semnou budeš bavit vystavuji tě nebezpečí, to si musíš uvědomit. Jelikož já na všechno přišel tak půjde nejspíš po mě a po mých kamarádech. Ale budu se tě snažit chránit.
Neboj se budu na sebe dávat větší pozor, nebudu chodit nikde sama nedám mu příležitost aby mi ublížil."
"Po škole budu pořád s tebou v kolik zítra končíš?"
"Zítra máme odpolední hodiny takže do 16:30, ale máme volnou hodinu od jedné do druhé hodiny."
"To je skvělý já končím v půl druhé. Budu čekat na lavičce kde jsme se potkali, ano?"
"Jasně přijdu."
"Zamává jí na rozloučenou a odejde."
Na chodbě Kuba potká Honzu.
"Tady se nám někdo zamiloval." Řekl pobaveně Honza.
"A co má být, ty máš zase Sáru."
"Máš pravdu, ale víš že jí vystavuješ nebezpečí."
"Vím, a jestli jí něco udělá neodpustím si to."
"Musíš jí být neustále na blízku, tak si nic nedovolí."
"Chápu, ale bude to těžký."

Druhý den odpoledne Bára čekám na lavičce na Kubu.
"Ahoj, už jsem myslela, že nepřijdeš."
"Tebe bych nikdy nenechal čekat."
"To je milý," řekla Bára a zčervenala.
Delší dobu už sedí na lavičce a vypráví si různé události. "Vlastně jsem se tě chtěl zeptat jestli už nemáš nějakého partnera?"
"Já, kde bych ho asi našla, když jsem celou dobu ve třídě. Ne, nechodím s nikým."
"Počkej, já myslel na ten seznamovací ples."
"Aha, ne, nikdo asi semnou nechce tancovat."
"Já bych klidně šel."
"Tak to je skvělý, a půjdeme tam společně nebo se tam někde najdeme."
"Budu na tebe čekat před vchodem jestli chceš?"
"Jasně, chci."
"Takže domluveno a nebude ti vadit, že neumím tancovat?"
"Já tě to naučím budeš-li chtít."
"Kolikátého vlastně je?" zeptá se ještě Bára.
"Asi za dva měsíce přesný datum nevím."
Přidat komentář

část 3

5. srpna 2010 v 21:44 | Miranda |  Příběh "Valenta"
Diváci na tribunách netrpělivě čekají, až na hřiště nastoupí oba dva týmy. Fanouškové Vojtků jsou oblečení v barvách žluté a fialové, Rafaři v červené a zelené. Mají pomalované obličeje, vlaječky se symboly týmů a mnoho dalších věcí. Zápas komentuje Felix nejlepší komentátor míčových her.
"A už přicházejí na hřiště," vykřikne najednou.
Fanynky křičí jedna přes druhou, tleskají, zuřivě mávají vlaječkami a brečí radostí. V týmu Rafařů hrají: Ivan, Vlasta, Martin, Radek, Viktor, Roman, Libor, Karel, Petr, Marek a kapitán Daniel, Vojtků: Aleš, Vojta, Pavel, Lukáš, Ondra, David, Erik, Jirka, Vašek, Honza jako kapitán a Tomáš, protože nechce nechat Honzu na holičkách.
Všichni hráči se postaví na svá místa, zazní píšťalka a utkání začíná. Jelikož Honza jako první dostane míč Rafaři, aby odpoutali Honzovu pozornost od míče naráží do protihráčů. Tím zmatou Honzu a míč mu bravurně seberou a dávají první gól. Vzduchem lítají čepice s barvami zelené a červené, fanoušci Vojtků jsou trochu neklidní a snaží se hráče podpořit výkřiky. V prvním poločase je skóre 8:4 pro Rafaře. Když Honza spatří, že je Kuba zklamaný sebere všechnu sílu a dá v poledních pár minutách rozhodující gól. Jakmile pískot ukončil zápas tribuna se rozzářila fialovými a žlutými barvami. Hráči si poděkovali za skvělé utkání a odešli do šaten.
"Páni Honzo, vypadá to, že jsi po těch dvou letech nic nezapomněl, za to já byl úplně mimo," přizná se Tomáš.
"Co to říkáš? Vždyť si hrál úžasně," řekl Honza.
Já stejně už dávno skončil s hraním a nehodlám se k tomu vrátit. Dneska jsem hrál jenom kvůli tomu, že Kuba nemohl, dodá Tomáš.
Vojtkové začali oslavovat vítězství i Honzův návrat.


Šok

Sára sledovala, každý neobvyklý Matějův pohyb. Dlouhou dobu byl poslušný jako beránek. Až jednou zase o půlnoci vyšel za svého pokoje a šel na kolej Rafařů, kde se setkal s Danem.
"Rád vidím, že chodíš jak jsme se domluvili," řekl potěšeně Dan.
"Neboj se, tebe bych nikdy nenechal dlouho čekat." odpoví Mates.
Sára za sloupem si pročistí uši, jestli náhodou neslyší špatně. Cože, oni to jsou přátelé?
"Díky tomu tvému kamarádíčkovi jsme prohráli další zápas, všimnul sis toho?"
"To je mi vážně líto, ale nedalo se nic dělat, Honza si vzal do hlavy, že se za každou cenu musí stát nejlepším hráčem."
"No dobře. Když chce abychom šli po něm tak mu vyhovíme." Ten mezinárodní zápas už nám je ukradený, ale aby si Honza zapamatoval, že neradi prohráváme potřebujeme ho nějak vystrašit, aby přestal hrát. Rozumíš mi? Řekl Dan.
Ale jistě. Určitě mě něco napadne, odpoví Matěj.
Proboha, to ne.
Najednou ji někdo chytí zezadu za vlasy a vleče jí k Matějovi a Danovi.
"Hele Dane," ozve se hrubý vysoký hlas. "Máme tu špeha nebo spíš špiónku." Hodí jí přímo před nohy Dana.
"Ale, nejsi ty náhodou holka Honzy? No jistě, že jsi to ty," ušklíbne se na ní Dan.
"Co myslíš, že s tebou uděláme, když jsi nejspíš slyšela náš plán?"
"Počkej Dane," sykne na něj Matěj. "Už mě to napadlo."
Zašeptá mu něco do ucha.
Sára se v duchu modlí, aby jí Mates pomohl z bryndy.
"Dobrý nápad to se cení takováhle pozornost," podotkl potěšeně Dan.
"Sárinko, nechceš se cítit tak jako dříve tvoje milovaná polovička?"
"Co?" Sára nerozumí co tím myslí a jen na něj nechápavě zírá.
"Vidím, že nevíš o čem mluvím, ale to za malý okamžik pochopíš."
"Ivane, do druhého patra sní trochu se proletí, když bude mít štěstí přežije to jako kdysi Honza."
Zvedl Sáru z podlahy, pomalu jí začne docházet o co jde. Vím, že teď má poslední šanci na záchranu. Řekne si buď teď nebo nikdy. Vyvlíkne se Ivovi ze sevření a utíká co jí nohy stačí. Dan se rozčílí a rozeběhne se za ní, protože kdyby za ní poslal Matese, tak mu uteče a to si nemůže dovolit. Sára už je skoro u vchodu ze společenské místnosti, když u dveří spatří Iva jak na ní číhá. Je v pasti, nemůže do bezpečí, protože by jí chytil Ivan ani zpátky tam je zase Daniel. Schová se v malém stínem zahaleném výklenku a doufá že odejdou. Čeká skrčená asi hodinu, když uslyší hlasy. Ta už je dávno pryč jdeme spát. Že by se její prosba vyplnila, nebyla si zcela jistá, ale musela to risknout. Vyšla z výklenku a běžela co nejrychleji odsud. Matěj, který hledání nevzdal jí zaslechl jak běží rychlostí blesku. Hlavou mu proběhne. Když jí nechám jít, řekne to Honzovi a náš plán bude k ničemu: Rafaři to budou dávat za vinu mě, ale jestli jí chytím budou si mě více vážit. Nepřemýšlel dlouho a jak probíhala kolem něj svalil jí na zem. Začala ho prosit. "Matěji prosím tě pust mě udělám cokoli."
"Říkáš cokoli? Matěj se zamyslí. "Řekni mi, že mě miluješ jako to říkáš Honzovi."
"To po mě nemůžeš chtít já miluji Honzu a ne tebe."
"Od první chvíle, když jsem tě spatřil jsem se do tebe zamiloval, ale ty jsi dala přednost tomu frajírkovi."
"Honza není žádný frajírek, je to tvůj kamarád a můj kluk."
"Nikdy to nebyl můj kamarád. Vždycky mě jenom litoval, ale já jeho soucit nepotřeboval."
"Vždyť ti zachránil život na to už jsi zapomněl?"
"To bylo kdy, že si na to nevzpomínám," vysmívá se jí Mates.
Matěj vytáhnul mobil a zavolal Danovi, že jí chytil a ať rychle přijde po společenské místnosti. Svázal jí ruce dozadu a posadil na židli.
Přiběhl udýchaný Daniel. "To bych do tebe Matěji neřekl, že jí chytíš. Já už si chtěl balit kufry, ale díky tobě nemusí jsi fakt dobrý."
"Díky Dane. Jdi na před já jí tam odnesu, ale nejdříve si s ní musím ještě promluvit."
"Jasně chápu," řekl Dan a odešel.
"Tomu věříš víc než Honzovi? Vždyť tě jenom využívá, až vyhrají pohár tak tě odkopne, protože tě nebude potřebovat," ptá se nechápavě Sára.
"To jsou výmysly tvé fantazie. Dan by mi to nikdy neudělal jsme opravdu dobří kamarádi." Naštve se Matěj.
"Jak vlastně dlouho už lžeš Honzovi co ti udělal, že mu chceš ublížit. Dám ruku do ohně, že ten útok na Kubu byl tvůj nápad."
"Chytrá holka, ale už to nikomu neřekneš. Zároveň ublížím Honzovi tvým zraněním."
"Jsi blázen, ale pořád jsi mi neopověděl na mojí otázku co ti Honza udělal tak hrozného, že se mu mstíš?"
"Teď už ti to můžu říct. Pamatuješ na začátek školního roku?"
"Matně proč?"
"Přemýšlej trošku."
"To ne, si ze mě děláš legraci?"
"To ho tolik nenávidíš kvůli té hlouposti na parkovišti? To ses dočista zbláznil. Jsi takový ubožák. A Honza ti věřil."
"Urazil mě a ani se mi neomluvil to od ně nebylo hezké."
"To je jen noční můra to se mi jenom zdá pevně tomu věřím, ale už se chci probudit. Prosím probuď se," říká žalostně Sára.
"Tak půjdeme, aby tam Dan nečekal věčně." Zvedl jí ze židle a políbil na ústa. Sára ho kousla do jazyka až mu začala téct krev.
"Co to děláš?" Zařve na ní Mates.
"Spíš co vyvádíš ty?" Odporuje mu Sára.
"Jdeme." Hodí si jí přes rameno a stoupá po schodech do druhého patra.
"Vidím, že už jste se rozloučili." Řekl pobaveně Daniel.
Matěj dlouho neváhal, otevřel okno, rozvázal Sáře ruce a strčil jí dolů.
"Matěji, podívej snaží se utéci." Křičí na něj Dan.
"Matěj se rozeběhl a skočil na ní."
"Proboha ty jsi jí zabil v tom já s tebou nejedu, sbohem." Daniel vezme nohy na ramena a je pryč.
Zkusí jestli dýchá a odnese jí na ošetřovnu." Tím se zbavený obvinění.

"Honzo, stala se hrozná věc," křičí rozrušený Matěj asi v půl druhé ráno.
"V noci jsme se Sárou špehovali Rafaře, abychom se dozvěděli co chystají a přitom nás chytili. Vyhodili nás z okna jako tenkrát tebe, ale já spadnul na Sáru, takže je na ošetřovně bezvědomí."
"Co jste si mysleli že zjistíte, vy koumáci?" Křičí na něj rozčílený Honza. "To byl určitě tvůj nápad, ty chytráku! Musím rychle za Sárou, uhni mi z cesty." Honza se rozeběhne směrem k ošetřovně a cestou srazí Matěje na zem.   
Honza běží se slzami v očích na ošetřovnu. Rozrazí dveře a hledá Sáru. U její postele stojí spousta doktorů i učitelů.
Protlačí se mezi nimi a ptá se. "Co se jí stalo, bude v pořádku?"
Odvede ho Sářin třídní o kousek dál.
"Honzo, stalo se veliké neštěstí. Nevíme co Sára dělala na jejich koleji, ale vypadla z okno jako kdysi dávno ty. Je na tom stejně je v bezvědomí a nevíme kdy se probere. Možná zítra, za týden, měsíc, rok nebo nikdy."
"To neříkejte. Ona je silná a určitě to zvládne. Já jí věřím musí se probudit, prostě musí."
"Vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš jí dát čas." Poplácal ho po zádech a odešel.
Povídal se k lůžku kde ležela Sára a zjistil, že už tam nikdo nestojí.
Přisedl si k ní na židli, chytil jí za ruku a vyprávěl jí co všechno ještě musí společně prožít.
"Až vystudujeme tak si tě vezmu, koupím malý útulný domeček, budeme mít mnoho dětí, který naučíme novým věcem, společně zestárneme." Prosím probuď se moc tě o to prosím. Líčil jí tam jejich budoucnost. Začali se mu pomalu zavírat oči až usnul.
Přidat komentář

část 2

5. srpna 2010 v 21:43 | Miranda |  Příběh "Valenta"

Útok

Sára, dívka menšího vzrůstu s dlouhými, vlnitými, černými vlasy se zelenýma očima, se s Honzou právě objímali, když v tu chvíli k nim přiběhl udýchaný Matěj, mladík menší postavy se zrzavými vlasy a zelenýma očima.
"Co se děje?" zeptal se Honza.
"Jde o tvého bratra," řekl Matěj.
"Co se mu stalo?" Strachovala se Sára.
"Nějací kluci z vyšších ročníků se na něj chystají. Řekl mi to Erik, prý je slyšel jak se domlouvali kde a kdy to udělají."
"Takže bratříček se zase v průšvihu mi chceš říct a já ho mám zase zachraňovat?"
"No, bylo by to od tebe hezký pomoct příbuznému, ne?"
"Hm, to máš si pravdu," řekl Honza. "Tak kde vlastně je?"
"Říkali něco o hřišti a Jakub byl tam měl trénovat na zápas."
"Aha ona je vlastně středa, viď? A v sobotu mají ten postupovací zápas a kdo vyhraje tak bude hrát na mezinárodním turnaji. Hm, tak už asi vím o co jim jde. Jakub je jeden z nejlepší hráčů v historii mladých fotbalistů a když nebude v kondici, tak ten zápas prohrají. Tím pádem dají pohár Rafařům a ne Vojtkův, kterým právem patří."
"Ale jestli tomu chceme zabránit měli bychom si pospíšit, protože cesta na hřiště je odtud dvacet minut a chystají se na něj už za necelých deset minut," podotkl Matěj.
"Sakra, musíme ho okamžitě varovat a běžet mu na pomoc. Sáro, zavolej mu a varuj ho, Matesi ty dojdi pro posily a já poběžím rovnou za ním."

Mezitím na hřišti vysoký, hubený, hnědovlasý mladík nic netušící o samotě trénuje na sobotní zápas. Když tu se objeví asi tucet 20tiletých chlapců ze třídy Rafarů čtvrtého ročníku. Zeptá se jich. "Jestli si chcete zahrát, tak já se sbalím a přijdu jindy."
Jeden z chlapců se usměje a řekne. "My si chceme zahrát, ale s tebou?"
"Fajn a s kým budu v družstvu."
"No, my jsme se dohodli my všichni proti tobě a na pěsti. Vyhovuje?"
"Počkat to jsme si nedomluvili." Než to dořekl přistála mu rána v obličeji. "Co to děláte o co vám jde?"
"No, jsi přece nejlepší hráč, ne?"
"Možná já vážně nevím jestli jsem nebo ne."
"Ale ostatní to říkají."
KŘUP.
Kubovi projela nesnesitelná bolest nohou, až se mu setmělo před očima. Zdálky uslyší ještě nějaký hlas a omdlí.
"Nechte ho být na pokoji vy šmejdi, vypadněte odsud, ať už vás tu nevidím," křičí na ně Honza.
Ale mladíci se nedají, tak lehce zastrašit. "Hm, když to nejde po dobrým, tak to musí jít po zlým." Přiběhne k jednomu z chlapců a vrazí mu pěstí do obličeje. Ostatní se na něj vrhnout, ale Honza se snaží ze všech sil vyhýbat pěstem a přitom útočit na ostatní. Svedou boj jak o život, až jednou z nenadání přistane na Honzovi rána, z nosu se mu spustí proud krve jako z vodopádu, spadne na zem a mladíci do něj kopou a mlátí jako do boxovacího pytle.
Na obzoru se objeví asi dva tucty chlapců ze třídy Vojtků čtvrtého ročníku, běží Honzovi jejich spolužákovi a jeho o rok mladšímu bratrovi Jakubovi na pomoc. S převahou zvládnou přeprat Rafaře, pomohou zvednout se Honzovi. Když spatří Jakuba v bezvědomí se zděšením běží k němu. Zvedne ho do náruče a odnáší na ošetřovnu.
Na ošetřovně vystrašená Sára s Honzou, který popisuje co se vlastně stalo, čekají na výsledky vyšetření. Honza s lehkými zraněními zastavuje doktora a ptá se. "Co je s bratrem?"
"Je trochu potlučený, ale má zlomenou pravou nohu, takže na sobotní zápas se může, akorát tak dívat z tribuny." Řekl doktor a odešel.
"Přece se jim to nakonec povedlo. Ten pohár vyhrají." Řekla smutně Sára.
"Ale nevyhrají." Řekl Honza.
"Proč myslíš? Jakub přece nemůže hrát doktor mu to přísně zakázal." Řekla Sára.
"Jakub nemůže, ale já ano."
"Cože? Ty chceš po roce znovu začít hrát fotbal? Vždyť si říkal, že s tím skončíš?"
"To sem říkal, ale před rokem to je dlouhá doba, ne?"
"Ale vždyť tě vyřídí jako Jakuba to chceš?"
"Nevyřídí, když nebudou vědět, že budu hrát za něj."
"Jsi blázen, dělej si co chceš mě je to jedno."

Druhý den ráno Honza vysvětluje Matesovi svůj plán
"pomsta za bratra" ho nazval.
"Jak to chceš vlastně udělat, aby si o tobě nedozvěděli Rafaři?"
"Jednoduše, přihlásím se jako náhradník za bráchu. Náhradníci se na nástěnku nepíšou, takže nemají šanci se o mě dozvědět, když jim to nikdo neřekne."
"No, ale pro jistotu nikde nechoď sám až se přihlásíš rozumíš? Víš co udělali Jakubovi a málem i tobě, kdybych nepřivolal posily."
"No, asi máš pravdu budu na sebe dávat vetší pozor."
"Jak asi, určitě! Hele už musím jít do tělocvičny prý máme rozcvičku, když jsme se celou minulou hodinu flákali. Tak zatím uvidíme se na hodině angličtiny."
"Ahoj Sáro," řekl Matěj a šel směrem k tělocvičně.
"Ještě sis nerozmyslel ten bláznivý nápad jménem pomsta?" Řekla Sára.
"Ne, a už vím jak to udělám."
"Vidím, že nemá cenu tě přemlouvat a hádat se s tebou nechci. Ale dávej na sebe vetší pozor, možná se to Rafaři nějak dozvědí."
"To už jsem jednou slyšel. Neboj budu mít oči na stopkách."
Sára se Honzovi vrhne kolem krku a do ucha mu zašeptá: "Nechci o tebe přijít, prosím tě buď opatrný."

Po hodině angličany se sejdou všichni tři Honza, Sára a Mates. "Tak co budeme dělat, když už máme volno," řekl Mates.
"Půjdeme navštívit Kubu na ošetřovnu, prý ho pustí až zítra," řekla Sára.
"To je skvělý nápad, přitom mu povím o mým nápadu," řekl Honza.
"No, nevím jestli bude nadšený z toho, že se chceš vrátit k fotbalu kvůli pomstě," řekl Mates.
Dál nepromluvili ani slovo a šli směrem k ošetřovně.
"Ahoj Kubo," vykřikli všichni najednou.
"Jak se ti daří? Co noha bolí?" Zeptá se Sára.
"Jo, jde to, ale mám zakázáno hrát sobotní turnaj takže jsem zklamaný, že vyhrají Rafaři a ne Vojtkové."
"Neboj, já je nenechám
vyhrát to si piš."
"Co to říkáš?" Zakoktá Jakub.
"Vždyť už nehraješ nebo zase začneš?"
"Přihlásím se jako náhradník za tebe, jestli ti to nevadí."
"Nevadí, ale myslíš, že jsi to ještě nezapomněl?"
"Snad si ještě pamatuji jak se kope do míče," usměje se Honza.
"No, nevím Rafaři jsou dost drsný i na mě, ale jak myslíš je to tvůj boj," řekl Jakub a napil se čaje, který ležel na stolku vedle postele.

Pomsta bude sladká

Konečně je pátek, zítra začne postupovací utkání. Všichni se připravují na neuvěřitelnou podívanou, hráči pilně cvičí, jediný Honza z toho má divný pocit. Přemýšlí, jestli to nebyla hloupost nechat se unést touhou po pomstě. Kuba se brzy uzdraví a všechno bude stejný jako předtím. Pořád ještě se může odhlásit, ale není si jistý jestli to mám risknout. Být zase jedním z nejlepších hráčů jako to bylo před rokem, než na něj ušili boudu Rafaři. O minulý turnaj ho dostali do kómatu, kde byl asi měsíc a půl. Rafaři Honzu falešně zavolali do ředitelny, nejlepší hráči se mají hlásit u ředitelky. Proto šel s Tomášem, také skvělým hráčem, s čímž nepočítali a shodili Honzu z druhého patra. Jelikož dopadl na nohy vyvrknul si jenom kotník, o což jim v podstatě šlo, ale museli se zbavit svědka, tak Toma shodili také, jenže spadnul na Honzu. Ten si narazil jenom levou ruku, ale Honza na tom vypadal bledě. Rafaři si v první chvíli mysleli, že je mrtvý, a proto utekli. Tom zjistil, že dýchá a rozběhl se pro pomoc. Hned druhý den se rozhodl oznámit, že s hraním fotbalu končí, protože nechce dopadnout jako Honza, který je v kómatu. Když se probudil odstoupil stejně jako Tom.
Nijak se to nevyšetřovalo, takže útočníci nikdy nebyli dopadeni. Od té doby měl Honza strach znovu začít hrát, protože by mohl mít další nevyjasněnou nehodu.
Na začátku školního roku proto mladšímu bratrovi řekl, aby nehrál fotbal, jelikož by mohl snadno přijít o život a ať si dá pořádný pozor na Rafaře, protože si byli s Tomášem stoprocentně jistí, že to byli právě oni kdo za jejich nehodu mohl. Ten turnaj pochopitelně vyhráli Rafaři jak se dalo očekávat. Ale neřešil to a užíval si života plnými doušky. Začal chodit se Sárou a na fotbal úplně zapomněl.
Dlouhou dobu se nikomu nic nestalo. Ale když zaútočili na jeho mladšího brášku zjistil, že s tím neskočili a budou pokračovat, dokud je někdo nezastaví. Musí nějakým způsobem donutit Rafaře, aby se přiznali nebo je nachytat při činu. Přitom Honza bude návnada a proto se musí zbavit strachu a začít znovu hrát a stát se nejlepším hráčem ze všech, aby šli jen a jenom po něm.
"Ahoj Honzo," volá na něj Sára zdálky. Ale nevnímá jí.
"Honzo, Honzíku jsi v pořádku."
"Co je? Co se děje?"
"Co zase řešíš ten zítřejší zápas? Já ti říkala, že je to hloupost."
"Co? Ne, ten ne jen jsem se zamyslel nic víc."
"Hm, budu ti věřit, ale měl by si se připravit za chvíli to vypukne a ty sis pořádně neuvědomil do čeho si se vlastně pustil."
"Neboj Sáro, to zvládnu levou zadní."
"Jen aby," zavzdychá Sára.
"Tak chceš být o samotě nebo tu můžu zůstat?"
"Prosím tě, nech mě tu samotného. Pozítří si promluvíme, ano?"
"Tak dobře, jak chceš hezky odpočívej a trochu se prospi, přijdu tě vzbudit jestli budeš chtít?"
"To budeš hodná, ale teď už běž."
"Honzo," zavolal Mates.
"Co je zas?" Odpověděl Honza.
"Vidím, že máš dneska dobrou náladu. Co tě štve? Mě to můžeš říct."
"Přemýšlím o tom, když zase začnu hrát stane se ze mě šampión, tak Rafaři půjdou po mě a ty mi pomůžeš, aby je nachytali při činu, čímž je vyhodí z družstva a možná i ze školy."
"Už víš, jak to uděláš?"
"Myslím na to kudy chodím, ale dokud má Kuba nohu v sádře mám čas na vymýšlení plánu."
"Jenže to je, tak měsíc, dva víc ne," řekl Mates.
"Tím pádem mám jenom měsíc nebo dva na rozmyšlenou a to není moc. Snad mě něco napadne."
"Co když se to vymkne kontrole a zraní tě nebo dokonce zabijí?"
"To zařídíš ty, aby to viděli nějací učitelé."
V žádném případě se to nesmí dozvědět Sára. Ta by za nic neriskovala můj život a zabránila by mi v tom."

V půlnoci se Matěj zvedne z postele a jde na kolej Rafařů. Tam se setká s Danem.
"Tak co Matesi, řekl ti co chce udělat?"
"Jsi piš. Bezpečně mi důvěřuje, což se nám velmi hodí."
"Tak povídej k čemu se chystá?"
"Chce se zase stát nejlepším hráčem, abyste nechali jeho bratra na pokoji a šli po něm."
"Hm, hrdina," zasměje se Dan.

Daniel
je vůdce fotbalového týmu Rafařů. Vysoký, štíhlý, usměvavý, velmi oblíbený mladík s blond vlasy a modrýma očima na koleji.
"Kdyby mě tenkrát poslouchal a šel na kolej jako já, mohli jsme být dobří přátelé, přitom nejlepší hráči v historii, ale on si musel vybrat dobráckou kolej Vojtků jako ty."
"To jsem byl, ještě hloupý a nevěděl jsem o co přicházím," vymlouval se Matěj.
"Beru tě za slovo, takže nelituješ toho, že jsi se dal k nám?"
"Ne, a nikdy toho litovat nebudu." Brání se přesvědčivě Mates. "Hele, zmiz odsud jde sem Sára."
"Jé, ahoj Sáro co tu děláš takhle pozdě?"
"Já?" Sára se tázavě podívá na Matěje. "Spíš ty co tu děláš? Hledám tě po celé koleji, ale ty nikde nejsi. Tak se jdu kouknou jestli nejsi tady a ejhle ty se vybavuješ s Danem kapitánem Rafařů."
Je to nějaké podezřelé, nezdá se ti?
Matěj ani nemukne.
"Zajímalo by mě o čem, tak důležitém jste hovořili, že to nemohlo počkat do rána.
Mates se rozzuří a vykřikne. "To tě nemusí vůbec zajímat co já dělám o volný čas a už běž tohle je chlapecká kolej."
"Ty tu také nemáš co pohledávat, jestli o tom nevíš?"
"Buď tak laskavá a nestarej se o mě! Budu ti moc vděčný. Nazdar," řekl Matěj a s naštvaným výrazem v obličeji odešel na svoji kolej.
Stejně by mě zajímalo o čem si povídali, a jednou na to určitě přijdu. Řekla si v duchu Sára.

Druhý den ráno Matěj seděl společně s Honzou u stolu a snídali namazaný chleba s marmeládou. Přidala se k nim, s chutí se zakousla do chleba, který jí namazal Honza předem. Hrozně ráda by mu pověděla a včerejším objevu, ale Matěj za ním chodil jako ocásek. Takže neměla možnost mu to sdělit.
Přidat komentář

část 1

5. srpna 2010 v 21:41 | Miranda |  Příběh "Valenta"

Valenta

Přítel či nepřítel

Cesta do školy

Honza a Kuba Valentovi, mladíci stejně vypadající, vyšší postava, hnědé oči i vlasy, jsou jako jednovaječná dvojčata, akorát Honza je o rok starší nežli Jakub. Právě si ukládali věci do zavazadla, když se ve dveřích objevila jejich mamka. "Tak jak se těšíte do školy? Už máte sbalené oblečení a učebnice?" Řekla příjemným hlasem.
"Ano," ozval se Jakub dříve než stačil Honza otevřít ústa.
"To jsem ráda, jelikož zítra jedete do klubovny a pak rovnou na akademii. Ale budete mi tu chybět, když vás neuvidím skoro celý rok."
"Mami, vždyť mi zase přijedeme na prázdniny a jestli budeš chtít tak i o vánoční a jarní." Bránil se Honza.
"Já vím, ale přece je to dlouhá doba, odpověděla smutně.
Jdu vám připravit jídlo na cestu, abyste neměli hlad," řekla a odešla po schodech dolů do kuchyně.
"Honzo? Myslíš, přejde jí někdy stesk po nás nebo to bude pokračovat do té doby než vystudujeme?" Řekl Kuba.
"Ne, nikdy jí nepřejde. Co myslíš, že bude dělat až jí oznámím, že chci jít studovat na vysokou školu?"
"Ta z toho zešílí, také bude na tebe pyšná kam až jsi to dotáhnul," řekl Kuba.
Jakub se zamyslí a řekne. "Konečně si budu moci zahrát jako opravdový hráč fotbalu."
"Cože?" Ptá se podiveně Honza. "Ty se chceš přihlásit do týmu Vojtků jako jsem byl já. To chceš, aby tě zmrzačili tak jako málem mě v druháku?"
"Nikdo nedosvědčil, že za to mohli Rafaři. Mamka si myslí, že to byla nešťastná náhoda, tak proč si to nemyslet taky."
"Proč? Protože já jsem to zažil na vlastní kůži a z toho kómatu jsem se ani nemusel probudit." "Ale probudil jsi se, ne?" Brání se Kuba.
"To, ano měl jsem na mále. A už o tom nechci slyšet ani slovo rozumíš?" Vykřikl na něj Honza rozzuřeně a odešel z pokoje.

Matěj, objemnější postavy, menšího vzrůstu, nejlepší kamarád Honzy ze stejného ročníku se pokouší uzavřít kufr, který naplnil různými věcmi do školy. V tu chvíli dostane SMS zprávu. V níž stojí: Dan mě pověřil, abych rozeslal všem členům Rafařů tento vzkaz, potřebujeme jakýmkoli způsobem přinutit některé členy z týmu Vojtků, aby přešli na naší stranu jinak nikdy nedosáhneme vítězství a nebo se jich nenápadně zbavit, nápady posílejte rovnou vůdci. Matěj dočetl nevěříc vlastním očím. Můžu dělat, že také patřím k nim nebo se jim už neozvat. Zapřemýšlí a zvolí tu druhou možnost. Ale zprávu si raději uloží. Dá si mobilní telefon do kapsy u svých oblíbených džínsů a snaží se znovu zavřít přecpaný kufr.
Z kuchyně se ozve jemný tichý hlas. "Matýsku, už máš sbaleno?"
"Ano, mami," odpoví podobným hlasem Matěj.
"V kuchyni jsem ti připravila jídlo na cestu, abys nebyl hladový jako obvykle. Víš přece, že v autobuse jídlo nepodávají."
"Ano, mami vím o tom," odpoví už trošku podrážděně než předtím.
"Já teďka s tatínkem pojedu nakoupit co ti ještě schází, tak tu buď hodný, ano?"
"Hm," ozve se z pokoje.
Když venku uslyší odjíždět auto rodičů sejde dolů po schodech. Zamíří rovnou do kuchyně, kde spatří hromadu dobrot od klobásek, párečků, salámů až po sladkosti bonbony, zákusky a mnoho dalšího dobrého jídla. Všecko si pečlivě zabalí do alobalu a uloží do připravené tašky na potraviny. Hm, to si zase jednou pošmáknu. Pomyslí si v duchu Matěj. Už zítra znovu do školy jménem Zimárum, děsný název. Na kterou ho přihlásili rodiče, aby měl alespoň trošku pohybu. "To bude zase nuda," zavzdychá.
Matěj není moc společenský typ, nevěnuje se žádnému sportu a na světě si připadá zbytečný. V prvním ročníku se dokonce pokusil o sebevraždu, ale Honza mu v tom zabránil a tak se z nich stali dobří přátelé. Matěj se postupem času změnil, začal sportovat tím shodil pár kil, měl několik přátel, které mu našel Honza. Ale dlouho to nevydržel asi za dva a půl roku byl stejný jako dřív, ale přáteli zůstali. Je to maminčin mazánek, přesto to Honzovi nevadilo bral ho takového jaký je. To se Matějovi na Honzovi nejvíce líbilo, že ho nenutil dělat to co nechce. Zamyslel se nad tím co všechno společně prožili, přesunul se s přecpanou taškou do pokoje, lehnul si na postel, zavřel oči a usnul.
"Matýsku, probuď se, už je ráno a musíte už vyrazit ať nepřijedeš pozdě" řekla maminka.
"Kolik je hodin?" Řekne rozespale Mates.
"Je osm a máš tam být v devět."
"To je času." Odpoví a spí dál.
"Jak myslíš, ty nepřijdeš včas."
"Vždyť stávám."
Dobře se nasnídal, jelikož maminka byla v obchodě pro právě upečené pečivo.
"Tak, měli byste jet," řekla tatínkovi.
"Věci máš v autě připravený, můžeme vyrazit," řekl tatínek Matějovi.
Před klubovnou stálo mnoho mladých lidí se zavazadly u nohou.
Matěj se rozhlíží po parkovišti, jestli náhodou neuvidí Honzu, Kubu nebo Sáru. Sára je Honzova dívka, takže budou určitě čekat společně.
Zezadu se ozve hlas. "Haló, Matesi tady jsme."
Otočí se a spatří všechny tři.
"Ahoj, jak pak si se měl doma?" Zeptá se Sára.
"Ale, ušlo to. Dík za optání." Odpoví Mates. "A co vy, jak jste se měli?"
"Já byla u babičky a dědy, když měli rodiče v loni tu autonehodu," ujala se slova Sára.
"No, to my byli jako každý rok zavřený doma s mamkou, aby si nás užila co nejvíc," řekl Honza.
"Jednoduše řečeno vše při starým," dodal Kuba. "Už je tu autobus, měli bychom jít."
Každý si vzal svůj kufr a vyrazili směrem k autobusu. Jediný Matěj, který měl nejméně tři zavazadla měl problémy pobrat všechny najednou. Když se Honza otočil co to tam Mates, tak dlouho dělá. Vybuchl smíchy.
"Prosím tě, co to tam vyvádíš s těmi kufry a proč jich máš vlastně tolik?" Řekl pobaveně Honza.
"Hele, starej se o sebe a mě nech na pokoji," vykřikne na něj rozčíleně Matěj.
"Tak promiň, že se ptám, jenom sem ti chtěl pomoct," brání se.
"Já tvojí pomoc nepotřebuji."
Honza nechápavě zavrtěl hlavou a připojil se k ostatním. Matěj si sednul co nejdál od Honzy a začal někomu psát SMS zprávu.
"Komu asi píše?" Ušklíbne se Kuba.
"Nejspíš jsem ho urazil, měl bych se mu jít omluvit," řekl Honza a pomalu se začal zvedat ze sedadla.
"Na to okamžitě zapomeň, omluvit by se měl především on tobě" řekl Jakub.
"Ono ho to přejde," uklidňovala ho Sára.
"Snad máš pravdu," řekl Honza sklesle.
Matěj zatím odepíše na včerejší SMS zprávu.
Nejsem Rafař ani Vojtek, ale mám zájem stát se členem vašeho spolku. Párkrát už jsem vám pomohl. Jestli mě chce do týmu ozvěte se.


Na akademii

Na akademii se pořádá jako každý rok proslov paní ředitelky Hermanové a potom večeře s přivítáním nových studentů.
Matěj se posadil k osamělému stolu v největší vzdálenosti od Honzy.
Vypadá to, že jsem přišel o kamaráda, řekl smutně Honza.
Neřeš to, on se vrátí, stejně si za to muže sám, kdyby nebyl tak protivný a neurážel se kvůli každé hlouposti, mohl z něho být bezva kámoš, řekl Kuba.
Z proslovu ředitelky zaslechli pár slov. "Vyhlásíme si nové hráče fotbalových týmů. V roce můžete kdykoliv vystoupit, ale musíte mít za sebe náhradníka nebo přihlásit se jako náhradník, jestliže budou všechna místa plná." Najednou přijde Matějovi SMS od Rafařů. To je skvělý sejdeme se dnes v 1 hodinu v noci u nás ve společenské místnosti. Vůdce. Matěj se usměje a podívá se směrem k Rafařům.
Ředitelka pořád vypráví. Proslov i večeře zabrali ještě asi tři hodiny.
"Teď všichni na svoje pokoje, zítra se tu zvonu sejdeme, ale už v 8:30 a řekneme vám zbytek školních povinností. Dnes už se moc hodin," řekla ředitelka a s učitelským sborem odešla.
"To byla doba," řekl unaveně Kuba podpírajíc si hlavu rukou.
"Opravdu se to dneska nějak protáhlo. Vždycky proslov trvá nejvíc dvě hodiny a dneska rovnou čtyři," dodal Honza.
Odebrali se do svých ložnic. Honza se ještě rozloučil se Sárou a připojil se ke Kubovi.
Matěj ležel na posteli, pozoroval jak ostatní usínají a netrpělivě čekal až se mu na hodinkách přesune malá ručička na jednu hodinu. Pořád zbývá 55 minut do jedné hodiny. V duchu plánuje jak se setká s Rafaři, co jim všechno řekne a jestli ho přijmout do party. Je tři čtvrtě na jednu. Matěj se podívá, jestli už Honza spí a oblékne si svoje oblíbené džínsy. Pomalu se vykrade z pokoje a po špičkách projde celou kolej. Když už se blíži k Rafařům začne chodit normálně. Ve společenské místnosti byl o pět minut dřív než přišli Rafaři.
"Ty jsi ten komu jsme omylem poslali SMS?" Ozve se Ivan, který to všechno zavinil.
"Ano, to jsem já," vyhrkne Matěj.
"Tak povídej, proč se chceš stát Rafařem?" Zeptá se ho vůdce.
"Nenávidí, některé členy z týmu Vojtků a chci se jim pomstít."
"A víš jak na to?"
"Něco by se našlo. Ale to není důležitý."
"Jak to myslíš?"
"Jsem dobrý kamarád Honzy a Jakuba Valentových."
"Vždyť Honza už nehraje fotbal."
"Ale jak jsem slyšel začne s tím Jakub a hraje stejně skvěle jako Honza. Takže se můžu dozvědět hravě kde a co bude dělat po škole."
"To se nám bude hodit. Já jsem vůdce, ale říkej mi Dane a tohle je náš spolek. A ty se jmenuješ?"
"Já jsem Matěj."
"Ehm Matěji, chceš se stát naším špehem?" Odkašle si Daniel.
"To by byla pro mě pocta dělat vám špeha."
"Jestliže se budeš chtít stát i hráčem Rafařů umožníme ti to. Pokud budeš dobře odvádět naši práci. Když od tebe budeme něco potřebovat ozveme se. Ale musíš si s Valentovými udržet přátelství jinak si nám k ničemu," řekl Dan, mávnul rukou na ostatní členy a ukázal směr k jejich ložnicím.
Matějovi bušilo srdce jako na poplach. Pozoroval jak Rafaři odchází a v hlavě si říká. Stát se členem Rafařů, bych mohl jedině až se Valenta dozví, že jsem zrádce dřív ne.
Druhý den se Matěj omluví Honzovi, že to na tom parkoviště přehnal.
"To je dobrý, hlavně že sis to uvědomil."
"Byla to hloupost urazit se kvůli takové blbosti."
"Už se s tím netrap co se stalo, stalo se."

Přidat komentář

Kam dál